Miloslav Khas, lídr skupiny formativního hodnocení pro 2. stupeň v CKP ZŠ Staňkov, učí informatiku a hudebku. Na škole působí jako metodik ICT a věnuje se integraci informačních technologií do vzdělávání napříč předměty. Společně se žáky sbírá zkušenosti v mezinárodních eTwinnigových projektech, je aktivním členem Google Edu Group Učte s námi. Od roku 2019 vede DIGI centrum ELIXÍRU na ZČU v Plzni, kde také působí jako lektor oddělení CZV. Ve Staňkově každoročně pořádá celostátní setkání pro učitele nazvané EDU Staňkov.

Jste součástí projetu Zavádění formativního hodnocení na ZŠ (formativne.cz), co vás vedlo k tomu se do projektu zapojit? Jaká byla vaše cesta k formativnímu hodnocení?

O formativním hodnocení jsem poprvé více slyšel díky zapojení naší školy do projektu nadace manželů Kellnerových „Pomáháme školám k úspěchu“. Měl jsem to štěstí, že jsem se hned na začátku setkal s lidmi, jako je např. Hanka Košťálová a ti mě dokázali „přesvědčit“, že formativní hodnocení (nebo chcete-li hodnocení ve formativní funkci) může být ta správná cesta ke skutečnému hodnocení a větší odpovědnosti žáků za své učení.

Jaká je vaše zkušenost s prací v rámci SFH*?

Do práce našeho CKP** při základní škole ve Staňkově bohužel velmi zasáhla situace kolem distanční výuky. I přesto, že se scházíme pravidelně (v podstatě v nezměněné sestavě), je zatím veškeré dění v naší skupině spíše na našich lídrovských bedrech. Rádi bychom postupně docílili toho, aby při setkání bylo prezentováno více ukázek dobré praxe především z řad našich členů, abychom se více zamýšleli nad jejich radostmi a starostmi spojenými s formativním hodnocením. Celkově ale hodnotím naše setkání jako vzájemně obohacující. Obecně je vždy sdílení mezi učiteli nejen přínosné, ale také velmi potřebné a nutné.

Běžně se na školách používá sumativní hodnocení, mělo by ministerstvo formativní hodnocení nastavit povinně?

Určitě bych podobné nastavení uvítal. Jedním dechem ale musím říct, že si to nedovedu v praxi dost dobře představit. Zejména během letošního roku na učitele termín formativního hodnocení vykoukl ze všech novin, sociálních sítí, televizí, rádií… Přesto je stále mnoho učitelů, pro které je třeba sázení známek v průběhu učícího procesu něco, bez čeho se neobejdou. Formativní hodnocení se tak vlastně nedá plošně nařídit. Pokud není učitel pro formativní hodnocení vnitřně nastaven, není přesvědčený o jeho pozitivním dopadu, který přináší jak učiteli, tak žákovi, nemá smysl jej do ničeho nutit. Napáchá to více škody než užitku. Vnímám to podobně jako u Hejného metody. Osobně jsem její až ortodoxní zastánce, ale také znám případy z jiných škol, kdy učitel dostal příkaz od vedení, že musí učit Hejného metodou, aniž by jí věřil. A to je myslím cesta do pekel…

Co si myslíte o známkování?

Proti známkování vůbec nic nemám. Mám ale spoustu výhrad proti známkovačům, kteří známkují (záměrně nepoužívám slovo hodnotí, protože se o hodnocení nejedná) snad vše, co se v průběhu procesu vzdělávání známkovat dá. Dokonce jsem už zaslechl i termín „motivační pětka“. Za kvalitně odvedenou práci dát žákovi jedničku? Proč ne! Stejně tak na konci tématu, při souhrnu hodnotit sumativně? Proč ne! Když následuje i nějaká další zpětná vazba, aby žák opravdu věděl, jak si vede? Proč ne! Ale dávat žákovi neustále za 4, za 5, když se učí něco nového? Myslím, že tím lásku k předmětu a vzdělávání nezíská.

Jak u vás v praxi vypadá formativní hodnocení na 2. stupni?

V současné době, kdy se učí distančně, mně hodně pomáhá Google Classroom, kde mohu zadat cíl hodiny, kritéria úspěšné práce, komentovat práce žáků, dávat neustálou, rychlou, popisnou a pozitivní slovní zpětnou vazbu. Pokud se mi ale podaří stanovit správně cíl, nastavit přesně kritéria, nemusím práce žáků ani hodnotit já. Mnoho žáků už si dokáže svoji práci ohodnotit samo. Včetně toho, v čem jsou si jistí a toho, kde mají ještě rezervu. Obecně ale mohu říci, že je velmi poznat, s jakým vkladem přijdou žáci vybaveni z prvního stupně. Jaké mají návyky, zda pro ně vzdělání není jen honba za známkami apod.

Jak reagují na formativní hodnocení rodiče?

Troufnu si odhadnout, že je to asi podobné jako jinde. Mám v tomto směru štěstí, že učím informatiku a hudebku. Tím pádem mě neuhání rodiče ke sběru známek. Mohu si tedy v klidu hodnotit formativně a známkovat pouze na škále 1–3. Naprosto ale chápu, že učitelé „hlavních“ předmětů jsou pod mnohem větším tlakem, zejména pak kvůli přijímacím zkouškám na střední školu. Navíc mnoho rodičů očekává stejný typ vzdělávání a stejnou školu, jakou sami kdysi prošli.

Jak jsou na tom absolventi pedagogických fakult? Přichází k vám na školu v tématu formativního hodnocení dostatečně připraveni? Mohu situaci hodnotit pouze z pohledu školy, na které působím a bývám příjemně překvapený. Nejen, že jsou připraveni z pohledu formativního hodnocení, ale jsou také velmi aktivní co se dalšího vzdělávání a sebezdokonalování týká. Myslím si, že za posledních pár let v tomto směru udělaly fakulty velký posun.

Co pro vás dnes znamená pojem formativní hodnocení?

Možná to bude znít jako fráze, ale pro mě tento pojem neznamená jen jistý druh hodnocení, ale doslova životní filozofii. Také je to pro mě proces, který asi nikdy neskončí. Stále mám pochyby, zda stanovuji správně cíl, zda jsou jasná a zřetelná kritéria, zda zpětná vazba, kterou žáci dostanou, je může někam posunout a stále mám vlastně více otázek než odpovědí. Ale to je asi v pořádku. Vlastně bych ani nechtěl dospět do situace, kdybych si řekl, že teď už vím vše…

*Skupina formativního hodnocení
**Centrum kolegiální podpory

Za tým formativne.cz zpracovali Michal Orság a Květa Sulková.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který je realizovaný Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy a vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř. Projekt je financován v rámci operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, registrační číslo: CZ.02.3.68/0.0/0.0/16_032/0008212.