Každý potřebuje vědět, co už umí, co mu jde a v čem se naopak může zlepšovat

Petra Vallin, učitelka, lektorka a koordinátorka rozvojových projektů. Vystudovala učitelství pro 1. stupeň ZŠ se specializací angličtina na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na PedF UK vyučuje kurzy pro zahraniční studenty Content and Language Integrated Learning (CLIL), Encouraging Creative Thinking in Schools a Inclusive Education and Multiculturalism, podílí se na tandemové výuce Učitelského praktika a Didaktiky. Působí jako metodik a lektor CLIL, k tomuto tématu také publikuje. Na PedF UK aktuálně koordinuje projekt SPIN, jehož hlavním cílem je propojení teorie a praxe v přípravném vzdělávání učitelů prostřednictvím tandemové výuky VŠ a ZŠ učitele. V rámci projektu formativne.cz má na starosti aktivity pro učitele 1. stupně.

Jaká byla vaše cesta k formativnímu hodnocení?
Kdysi mě k formativnímu hodnocení přirozeně přiměl CLIL (integrované učení cizího jazyka v ostatních předmětech), ve kterém bylo najednou nutné hodnotit jak znalosti z odborného předmětu, tak dovednosti v cizím jazyce. Potřebovala jsem najednou vědět, co konkrétně si odnáší z cizího jazyka a co konkrétně za znalosti si osvojili v nejazykovém předmětu (např. angličtina a přírodověda). Zřejmě to bylo poprvé, kdy jsem si začala formulovat cíle pro dílčí hodiny a sem tam i kritéria (např. při hodnocení plakátu), na konci lekce pravidelně používat něco jako „exit tickets“, startéry (podobné obláčkům) a reflexe opřené o cíle o hodiny.

Ve výuce na fakultě jsem pak tyto strategie přejímala. Reflexe na konci seminářů měly často formativní charakter, stejně tak jako písemné zpětné vazby na seminární práce a přípravy hodin. Studenti vždycky dostávali příležitost svoji práci vylepšit před závěrečným hodnocením.

Když se učitelé chtějí o formativním hodnocení dozvědět více, jaké mají možnosti? Kde se mohou inspirovat?
Publikace (jednak od vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř, jednak od Karla Starého a Veroniky Laufkové) a kurzy dalšího vzdělávání, které nabízí v současné době celá řada institucí. Z mé perspektivy se k nim těch příležitostí sbíhá velmi mnoho, stačí projevit zájem.

Jak jsou na tom budoucí učitelé? Seznamují se s tématem dostatečně?
Budoucí učitelé prvního stupně mají na téma formativního hodnocení v tuto chvíli pouze dvě přednášky a dva semináře. Dle mého názoru by to chtělo alespoň semestrální (spíše dvousemestrální) kurz.

Petra Vallin (archiv PV)

Co si myslíte o známkování?
Známkování dle mého názoru nenasedá na zavádění dalších inovací ve vzdělávání a do značné míry je brzdí. Jakmile začneme využívat jiné, progresivní metody nebo metodologie (a je celkem jedno, jestli půjde o CLIL, Eduscrum, Flipped Classroom, projektovou výuku, program RWCT či cokoli dalšího, co stojí na konstruktivismu, kooperativním učení a kritickém a kreativním myšlení), přestává nám známka stačit. Z hlediska rozvoje metakognitivních dovedností a kompetence „učit se učit“ je pak známka zcela neužitečná. Známka je nostalgie a těch se u nás zbavujeme velmi těžko.

Obě moje děti jsou vzdělávány ve francouzském systému, kde jsou na prvním stupni známky zakázány, a který je pro mě současně důkazem, že to bez nich jde. Každý předmět je rozepsán do kompetencí, u kterých je jasně označeno, zdali byly již osvojeny, jsou na cestě k osvojení či zatím nebyly neosvojeny. Škálu doplňuje ještě možnost „osvojeno ve větší míře, než bylo očekáváno“. Trimestrální hodnocení doprovází krátký komentář učitele, kde se vyjadřuje k dalším oblastem (např. sociální dovednosti).

Jak vypadá formativní hodnoceni na 1. stupni ZŠ?
Učitelé prvního stupně používají spontánně či po zkušenosti z kurzů dalšího vzdělávání především dílčí metody (např. semafor, sebehodnocení pomocí barev), s dětmi na konci hodiny reflektují, doptávají se na jejich pocity. Nemám úplně pocit, že by to bylo systémové (např. jasná formulace cíle hodiny a návrat k němu na konci při reflexi, práce s kritérii). Z mého pohledu cesta ale vede právě přes tyto dílčí metody, které si děti a potažmo učitelé oblíbí, a je šance, že budou hledat další strategie, jak formativní hodnocení dále posilovat a rozvíjet.

Je formativní hodnocení vhodné pro všechny žáky?
Ano. Každý potřebuje vědět, co už umí, co mu jde a v čem se naopak může zlepšovat. Jediným zádrhelem jsou dle mého názoru rodiče, kteří to chtějí mít často naservírované tak, jak to měli oni. Mají mylný pocit, že známka nese jasné sdělení. Asi by stálo za to nějak systematicky začít pracovat právě s nimi.

Jak reagují na formativní hodnocení rodiče?
Pokud už se ve třídě děje, pak ho obvykle přijímají pozitivně (i když by ho patrně původně možná nevolili). To je ale opravdu jen můj (ničím nepodložený) dojem.

Rozhovor vznikl v rámci projektu Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který je realizovaný Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy a vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř. Projekt je financován v rámci operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, registrační číslo: CZ.02.3.68/0.0/0.0/16_032/0008212.

Subscriber