Michal Orság vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor anglický–český jazyk. Učil na základní a střední škole, od roku 2015 vede vzdělávací organizaci EDUkační LABoratoř. Věnuje se popularizaci učitelského povolání, publikaci populárně-naučných článků či blogů a vzdělávaní učitelů.
Formativní hodnocení je v poslední době velmi populární termín. O co vlastně jde?
Populární, hmm, ano, až moc. Během několika minulých měsíců zájem o něj vzrostl raketově. Věřím ale, že se situace opět uklidní, miskoncepty budou vyvráceny a my se budeme moct věnovat jeho samotné podstatě bez požadavků na „formativní vysvědčení“.
Jde o komplexní přístup k výuce, nejen k hodnocení. To, jak plánujeme, pracujeme s cíli, poskytujeme zpětnou vazbu a předáváme více zodpovědnosti žákům. To vše je formativní hodnocení. Zároveň je potřeba zdůraznit, že formativní nerovná se automaticky slovní. Slovní hodnocení může být sumativní, a dokonce může být slovní hodnocení jak sumativní, tak zároveň úplně špatné.
Kdybych to měl zjednodušit, tak je to neustálý posun vpřed, neustálé zlepšování se. Neexistuje pomyslný strop v podobě jedničky, načež by si jedinec mohl říct: „Mám to za sebou, hotovo, vyřízeno, učení tím pro mě končí.“
Velký propagátor formativního hodnocení, Dylan Wiliam, říká, že sám by v současné době spíše použil spojení responsive reaching, tedy responzivní výuka. Já s ním musím souhlasit, ačkoliv označení responzivní výuka u nás není tak rozšířeno a nezní tak sexy, já bych se za něj také přimlouval.
Jaká byla vaše cesta k formativnímu hodnocení?
Když jsem byl žákem základní školy, formativní hodnocení jsem dle mého nezažil. Ani když jsem byl studentem střední školy. Ani když jsem se následně stal posluchačem školy vysoké, v mém případě pedagogické fakulty. A dokonce jsem se s ním nesetkal ani ve své praxi učitele na základní a střední škole.
Začal jsem k němu tíhnout někdy kolem roku 2015, kdy jsme se rozhodli vydat českou verzi publikace Zavádění formativního hodnocení. Do tématu jsme se následně pořádně obuli a uvědomili si, že je to směr, který chceme u nás v Česku dále propagovat.
Realizujete projekt Zavádění formativního hodnocení na ZŠ (formativne.cz), co vás vedlo k tomu se do projektu zapojit?
Jak jsem říkal výše, v roce 2015 jsme začali připravovat publikaci Zavádění formativního hodnocení, která vyšla o rok později a v té době svou publikaci na stejné téma vydali i Veronika Laufková a Karel Starý. To nás propojilo, a když se naskytla možnost jít do společného projektu, nedokázal bych si představit realizovat ho s někým jiným.
Když se učitelé chtějí o formativním hodnocení dozvědět více, jaké mají možnosti? Kde se mohou inspirovat?
Do třetice musím zmínit naši publikaci Zavádění formativního hodnocení, to beru jako naprostý základ. Není to čtení na plovárnu, od některých učitelů máme zpětnou vazbu, že se jí nedokážou prokousat, ale když se do toho člověk jednou dostane, už to jede.
Druhou výraznou publikací je Formativní hodnocení ve výuce dvojice Starý/Laufková.
My v EDUkační LABoratoři vidíme tři kroky: intenzivní profesní rozvoj učitelů, studium odborné či populárně-naučné literatury a vznik tzv. učící se komunity učitelů. Není náhodou, že všechny tyto kroky dokážeme učitelům poskytnout.
Na začátek roku 2021 chystáme novou publikaci. Jmenuje se Responzivní výuka a jakkoliv je to kniha složitá, chtěli jsme, aby tu pro učitele byla k dispozici.
Běžně se na školách používá sumativní hodnocení, jaký je zde rozdíl? A mělo by ministerstvo formativní hodnocení nastavit povinně?
Povinně určitě ne. Nyní máte, dle školského zákona, tři možnosti, jak ve školách hodnotit prospěch: klasifikace, slovní hodnocení a kombinace obojího. A formativní hodnocení do toho v nějaké podobně vstupuje, není potřeba učitele nutit, není to vlastně ani žádoucí.
Sumativní hodnocení se používá při hodnocení něčeho zpětně (jak jsme něco zvládli), formativní směřuje do budoucna (co udělat příště lépe). Ve škole tak může probíhat formativní průběžné hodnocení a na konci přichází hodnocení sumativní (klasifikace nebo i sumativní slovní komentář), nevidím v tom problém.
Co si myslíte o známkování?
Známkování potřebuje vzdělávací politika. Často proto, aby se tak nějak předem rozhodlo, jakým směrem se bude cesta žáka systémem ubírat. Jak jsem říkal výše, nemám se sumativním hodnocením problém, ale upřednostnil bych sumativní slovní před klasifikací.
Jak dlouho vlastně trvá, než se učitel naučí hodnotit formativně?
Dlouho. Je to nikdy nekončící proces. Na začátku každého kurzu s účastníky děláme techniku sebehodnocení, tzv. prostorovou škálu. Na jedné straně je „o formativním hodnocení vím vše“, na straně druhé „o formativním hodnocení nevím nic“. No, a já bych se určitě na stranu, která označuje, že vím vše, nepostavil.
Tím, že doporučujeme postupovat pomalu, po malých krůčcích, měnit v praxi maximálně dvě věci za měsíc, tak se bavíme minimálně školním roku, kdy se u žáků změna v rámci hodnocení zaběhne a na této změně stavíme dál. Nejde pouze o změnu ve třídě, ale o změnu v nastavení mysli žáků, učitelů a, když budu trochu idealistický, celé společnosti.
Je formativní hodnocení vhodné pro všechny žáky?
Zcela jistě. A to od mateřských škol, až po školy vysoké, dost možná i pro posluchače celoživotní vysoké školy života. Největší změny samozřejmě proběhnou u žáků, kteří mají horší studijní výsledky, což ale neznamená, že by nebylo vhodné i pro ty nejlepší. Pokud však jedinec dosáhne bodu, ve kterém je přesvědčen, že se již nic dalšího nemůže naučit, mise formativního hodnocení je u konce.
Čím dříve s formativním hodnocením začneme, tím více usnadníme práci učitelům na dalších stupních. Ti se již nebudou muset až tak moc věnovat formě, ale zaměří se na aplikaci. To je projev obrovské kolegiality směrem k učitelům, kteří budou žáka či studenta učit v budoucnosti, třebaže velmi vzdálené.
Jak reagují na formativní hodnocení rodiče?
Rodiče hrají důležitou roli. Je potřeba najít souhru mezi všemi aktéry: učiteli, vedením školy, žáky a rodiči. Na druhou stranu si nemyslím, že je vhodné, aby se škola přizpůsobovala požadavkům rodičů, typicky je to tlak na přípravu na přijímací zkoušky, to opravdu není role školy.
Pokud se škola rozhodne, že do toho půjde, čeká ji spousta práce. Už jen samotná revize ŠVP je potřeba. Také musí být učitelé o smyslu formativního hodnocení přesvědčeni, jedině tak dokážou žákům a rodičům přínosy tohoto způsobu výuky adekvátně vysvětlit.
Rozhovor vznikl v rámci projektu Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který je realizovaný Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy a vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř. Projekt je financován v rámci operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, registrační číslo: CZ.02.3.68/0.0/0.0/16_032/0008212.